Trest

14. července 2017 v 16:49 | writingforsomeone |  Povídky

Jaké to asi je, zemřít? Jaký to je asi pocit, přestat existovat? Dozvím se to jako poslední ze všech lidí, které jsem znal. Na tomto světě už z mé rodiny, ani známých nikdo nezůstal. Nemám žádný důvod tady pořád být, ale přes to, jsem stále tady.
 

Dopis

20. ledna 2017 v 23:38 | writingforsomeone |  Deník
Jsem stále tady, ikdyž vím, že tu pro mě už nic není. Pořád chodím tou stejnou cestou tam i zpátky, protože moc dobře vím, že jiná cesta už tady není. Možná jsem měla být chytřejší a nedělat rozhodnutí ze strachu, ale já věděla, že to skončí teď nebo později. Chtěla jsem tam zůstat navždy, mohla jsem být kýmkoliv. Ano, našla jsem tě, ale nevím, jestli to bylo správně, i přesto že jsem po tom toužila tak dlouho.

Chtěla jsem jenom malinko zkusit, co ty prožíváš a poté už bylo těžké odejít. Vlastně tě nenávidím. Ty si žiješ jako král, který má vše. Ale vše může být taky ztraceno. Máš to, co jsem vždycky chtěla, ale nikdy to nebude moje, ať se snažím sebevíc.

Řekla bych ti všechno, ale ty jsi asi chtěl slyšet něco jiného. Nejsem ta, za kterou jsi mě měl. Jenom předstírám. Každý den jsem předstírala, ale ne s tebou. Chtěla jsem jenom to, co má teď každý, ale ani o tom neví. Nevidíte to. Protože vás to pohltilo. Chytilo a nevrátilo zpátky do kruté reality, ale mě to nechce. A já chci, aby chtělo, ale jsem jenom zoufalá. Jsem od vás tak daleko, ale i tak blízko.

Jo. Říkal jsi, ať to neřeším, tak jsem to udělala. Je mi to teď jasné. Je mi teď jasné, že jsi mě chtěl jenom zničit. Ale zlato. Já zažila už tolik smrtí jaké ty si ani nedokážeš představit. A ty se pořád směješ.

Nikdy mě nepochopíš. Sama to neumím. Jen si mi ukázal, co bych mohla mít. To o čem jsem snila já, máš teď jenom ty a mě zbyla jenom ta šeď. Jenže ta tu pro mě byla vždy a to je to co nevíš. Myslíš si, že jsi král a můžeš všechno, ale já se se vším umím smířit. Tady totiž není nic, žádní lidé co by něco dokázali, o zlato, tady se jenom přežívá ze dne na den. Je tu jen prach, cigaretový kouř, přežívající lidé, ale oni jen existují, nejsou tady cíle, kterých bychom mohli dosáhnout. Takže proč? Proč bych měla něco dělat? I když vím, že se celá rodina nepřestane ptát. Ale já odpověď neznám.

Kdysi jsem věřila, že jsem někdo. Že bych mohla být někdo víc, ale tady ne. Takže se jenom nudím, přežívám ze dne na den jako každý tady. Zlatíčko, jenom jsem chtěla zapadnout. Tehdy nikdo neřešil, co bude dál. Ale ta otázka je teď důležitá a nikdo nezná správnou odpověď. Dělala jsem všechno, abych se nezbláznila jako oni, ale stejnak jsem přesně taková. A svět je teď ještě víc temný než předchozí Listopad, ale to nikoho nezajímá. Protože všichni musí pracovat, víš.

Spadla jsem tak hluboko do nicoty, je to jenom noční můra v životě, který nechci žít. Jenže já nevím, co se stane další den. Takže čekám. Čekám, co by se tak ještě mohlo stát. Zlato, já už si horší věci nedokážu představit. Nechávám se překvapit, i když vím, že to bude jenom horší, jelikož to ty jsi ten, kdo má štěstí.

Bylo to jenom jedno špatné rozhodnutí, ale tehdy to bylo všechno správně. Takže co mám s tímhle odpadem jako dělat? Vy jste nechali rozhodovat jiné, ale já se řídila podle sebe, ale tehdy jsem nic nevěděla. Jak jsem mohla tušit, že tím zničím sama sebe?


Čas z roku 2016

1. ledna 2017 v 22:51 | writingforsomeone |  Deník
Chci si to do smrti pamatovat. Bylo to dokonalé, přesně to co jsem chtěla. Jenom na chviličku, jsem žila ve snu. Dýchání bylo tak těžké a zároveň tak jednoduché. Duše se mi měnila každý krásný den v ráji. Čas mě přestal věznit a nechal mě na chvilku žít tak, jak jsem chtěla. Kéž by to nikdy neskončilo.
Začátky jsou těžké, to ano. Sama to moc dobře vím, ale tenhle začátek těžký vůbec nebyl. Byl krásný. Kouzelný a pro mě tehdy nepředstavitelný. Sice jsem byla jenom...doma. Tady a město jsem neopustila, ale měla jsem pocit, že jsem všude. Že všechno co jsem hledala je tady a celou dobu jsem to měla před očima, jen jsem je měla zavřené. Stačilo se tomu jen nebránit a zjistit to, co nevím.
To špatné raději zapomenu. Ale bez toho by neexistovalo to dobré. Někdy prostě sami nevíme, co se děje. A vždycky je to dobře.

 


Neporozumnění

19. prosince 2016 v 22:09 | writingforsomeone |  Deník
Bože můj! Proč je život taková záludná svině? To, to nemohlo být všechno jednodušší a né tak komplikované? Připadá mi to všechno nějak špatně načasované. Všechno strašně zmatené. Jako bych některé lidi měla potkat dříve než ty ostatní.
Ještě před rokem, touto dobou jsem se modlila, aby si mě někdo všiml....kdokoliv. Tehdy jsem nepřežívala, ale umírala. Nejen ve škole, ale i když jsem přišla domů, chtělo se mi jenom brečet. Nic jsem nedělala, nikam nechodila. Byla jsem v depresi. Všechno o co jsem se snažila...bylo k ničemu, nic nemělo smysl. Až když jsem se na všecičko vykašlala, tak mi bylo líp.
O několik měsíců později jsem zjistila, že je mi mnohem lépe bez všech...a bez nalhávání sama sobě o životě. Prostě až když jsem zjistila, že k životu nepotřebuju skoro nic, tak se začaly dít zázraky.
Potkala jsem partu s kterou bych si teď i rozumněla, ale tehdy ještě moc né. Docela mě ale změnili. Teď bych se k nim hodila víc než před tím. A o dva měsíce později, když už se s tou partou nebavím, potkám člověka, kterého jsem měla potkat před rokem, který by mě vytáhl z deprese a už bych dál neumírala. Teď ho mám... ale nepotřebuju. Takže, co to má sakra za význam, když je všechno opačně?


Bus

10. října 2016 v 13:59 | writingforsomeone
Normálně končíme ve 12:35 a autobus mi jede ve 12:58... tak jsem čekala. Ještě jsem si zašla ve škole na počítač a

Kam dál