Bullet For You

2. června 2016 v 18:46 | writingforsomeone |  Povídky


Lidé jsou zvláštní. Každý si myslí, že se svět točí jen kolem něj. Teda alespoň mi to odtud tak připadá. Sedím tady každý den, pozoruju je. Prodávat knihy ve stánku na chodbě shopping parku sice není můj životní sen, ale pořád je to lepší než uklízet ve stanicích metra (vím, o čem mluvím).


Někdy je tady opravdu hrozná nuda. Jednou se mi i stalo, že se u knih nikdo ani nezastavil. Nejraději bych tady skončil. Ale… pravdou je, že jsem nikdy lepší práci neměl. Bojím se, že bych skončil zase jako uklízeč chodníků v oranžové vestě. A mě, oranžová fakt nesluší. I když je pravda, že mi nesluší asi nic. Já moc hezký nejsem, před deseti lety, když mi bylo třináct, jsem si ošklivě popálil obličej. Následkem toho se mě děti někdy bojí a občas si lidé myslí, že mám nějaký druh postižení, což mi na sebevědomí moc nepřidává.
Ve volném čase si tady jen tak přemýšlím a uvažuju nad životem, přesně jako teď, ale oproti ostatním dnům mě někdo sleduje. Všímám si malé holčičky, která stojí několik metrů vedle mě s lízátkem v puse a obrovskýma hnědýma očima, díky kterým poznám, že člověka co vypadá jako já, vidí poprvé.
"Ahoj." říkám trošku nejistě.
Nic se neděje. Ani po minutě. Pořád jen stojí s tím lízátkem v puse, a když už se chci zeptat, kde má maminku, začne mluvit.
"Co se ti stalo?"
Jinačí otázku jsem ani nečekal. Vždyť mě by na jejím místě zajímalo to samé.
"Hrál jsem si s ohněm, víš." nakláním se k ní, aby si mě mohla lépe prohlídnout "Proto to nikdy nedělej."
Chvilku přemýšlí, jak má reagovat. Dvěma kroky se ke mně přiblíží. Levou rukou si stále přidržuje lízátko v puse a pravou se dotkne mých popálenin na obličeji.
"Tak jo." řekne a odejde.
Ve vteřině byla pryč. Prostě se otočila a šla. Nestačilo by napočítat ani do pěti a ona už zahnula za roh, který je odtud asi tři sta metrů. To bylo zvláštní.
"Ahoj." prudce se otáčím, když slyším ten známý, laskavý hlas "Kdo to byl?"
Rose Andersonová. Úplně zapomínám dýchat, když jí vidím. Ty její krásné, dlouhé, rudé vlasy a vždy perfektně namalované hnědé oči mě pokaždé dostanou. Při pohledu na její dokonalou pleť a postavu, už nikdy nechci vidět nic jiného. Vždy nosí jen přiléhavé oblečení, nikdy žádné plandavé hadry připomínající pytel. Ona nosí jedině upnuté trička (nejčastěji vínové barvy) a tmavé džíny.
"Cože?" uvědomím si, na co se ptala "Jo, ehmm…Ahoj, já ani nevím, nějaká…" asi bych měl přestat tak přehnaně máchat rukama " …holka." končím větu a až teď se mi podařilo se uklidnit.
"Aha. Nečekala jsem, že tu budeš." podaruje mě svým nádherným úsměvem.
Sundává si šálu a rozepíná bundu. Podle tmavších míst na jejím oblečení jde poznat, že venku hodně sněží.
"Já taky nečekal, že tu budeš. Myslel jsem, že dneska nepracuješ."
"Normálně ne, ale jsem tu místo Annie. Zlomila si nohu, takže než seženou někoho místo ní, tak budu chodit já."
Jo, jo, jo, ano. Díky Annie, přeji ti zdlouhavé uzdravení.
"Aha, tak to je mi líto." přetvářím se.
Annie jsem nikdy neměl rád. Je hezká, ale strašně zlá a povrchní. Lidi soudí podle toho, jestli mají, nebo nemají značkové oblečení a já na drahé hadry nikdy neměl.
"Zajdu se ještě převlíknout, ale pokud nepřijde moc lidí…" rozhlíží se kolem "Což asi nepřijde, tak se tady rozhodně ještě uvidíme." pousměje se a odejde do obchodu s drahými pánskými obleky, který je přímo naproti mého stánku s knihami.
Ona je prostě dokonalá. Najednou mám hned lepší náladu. Pamatuju si, jak jsem ji viděl poprvé. Bylo to před třemi měsíci a dvanácti dny. Zrovna jsem si tady četl Milion vtipů aneb život dr. Prakera s nohama na stole a jedl u toho banán. Nemohl jsem se od toho příběhu odtrhnout, u každé třetí věty jsem měl záchvat smíchu. Až když mi kniha nějak vyklouzla z ruky a spadla na zem, tak jsem si jí všiml. Stála tam opřená o pult a pobaveně mě sledovala. Musel na mě být hrozný pohled, jelikož jsem měl zrovna v puse zakousnutý banán a při pohledu na ni jsem zapomněl úplně na všechno, dokonce i dýchat… dokud jsem se nezačal dusit. Proto jsem si chtěl trošku jinak sednout, jenže já blbec seděl na kolečkové židli, která mi podjela, a za vteřinu jsem skončil na podlaze. Jako první mě napadlo po tom trapasu zůstat schovaný pod stolem, dokud nepůjde pryč, abych se jí nemusel dívat do očí a vyhnout se tak dalšímu trapnému okamžiku, jenže bylo slyšet, jak se ke mně přibližuje. Okamžitě jsem se začal zvedat, ale jenom já se v takové situaci můžu ještě hlavou praštit o stůl.
"Pro boha, jsi v pořádku?" slyším ji říkat.
Má tak krásný hlas, je to jako kdybych slyšel Lisu Endersonovou, do které jsem byl dva roky zabouchlý (Ona do mě ne). Co nejrychleji se snažím vyštrachat na nohy a zvědavě se jí podívat do očí.
"Jo, jo, jasně, v pohodě, nic se mi nestalo."
Byl to tak úžasný a neuvěřitelný pocit. Konečně někdo, kdo se mi líbí a nedívá se na mě, jako na příšeru.
"Ehmm…" uvědomuju si, že na ni koukám jako idiot "Ty jsi tu nová? Nikdy před tím, jsem tě tady neviděl."
"Ano." říká s úsměvem, trochu rozpačitě "Včera jsem nastoupila. Jmenuju se Rose."
"Rose." opakuju po ní. "Rose je moc hezké jméno. Miluju Titanic."
Usměje se. Je tak krásná, když se směje. Mohla by klidně jít do Miss a určitě by vyhrála. Poslal bych jí hlas tolikrát, dokud bych už neměl ani na lístek do tramvaje.
"A ty?" ptá se a já při pohledu na její pohybující se rty zapomínám na všechno.
"Já?" ani nevím, že něco říkám.
Naklání hlavu a nepochopeně mě sleduje, ale stále se usmívá a to mi brání přemýšlet. Pro mě teď existuje jenom její andělská tvář.
"Ano, ty. Jak se jmenuješ?" zvážněla a její úsměv se vytratil.
Vrátil jsem se do reality. Sakra. Udělal jsem ze sebe úplného vola. Musím něco říct.
"Ehmm…" dělej! Řekni něco, ty dutá hlavo! Bože můj. Proč musím být tak blbej? Na co se to ptala? Jo, na jméno. "Já jsem…" blb.
Prostě blbec. Pravou nohou jsem došlápl na šlupku od banánu a zanedlouho jsem už zase objímal podlahu. Ach jo. To byl trapas. Ale když si na to vzpomeneme, tak se tomu oba smějeme. A slyšet její smích je pro mě ten nejkrásnější zvuk na světě.
Sedím tu už asi hodinu od doby, co mi řekla, že se jde převléct. Ti lidi mi to snad dělají naschvál. Už se sem chystala jít a mě zase poskočilo srdce při představě, že s ní budu moct opět mluvit, jenže se musel objevit nějaký chlap s hrbolatým nosem a obrovskýma ušima, který dvacet minut filozoficky uvažuje, jestli si má koupit bledě modrou kravatu nebo tu tmavě modrou. Rose mu zatím říká, jak moc mu obě sluší a která barva se letos více upřednostňuje, na jakou událost se více hodí ta tmavší a pak zase ta světlejší a další kraviny. Mám chuť tam vejít, vzít třeba tu tmavší a říct: "Kup si tuhle! Vždyť je to jedno, obě jsou stejné!". Ale tím bych si u Rose moc nepolepšil.
Ten chlap se rozhodoval dalších dvacet minut. Opravdu dalších dvacet minut a stejně si nakonec koupil obě. Rose už se ke mně připravovala a zase tam někdo vlezl. Nějaký pár, asi jdou vybírat oblek na svatbu. Sakra. To potrvá věčnost. Rose krčí rameny a s pohledem, kterým mi říká, že se jí k nim moc nechce, ale že s tím nic nenadělá, jde obsloužit zákazníky. Taky jsem pokrčil rameny a na oko se vrátil k luštění sudoku. Zatím jsem nedoplnil ani jedno číslo. Nemůžu se soustředit. Jsem nervózní. Plánuju to už dva měsíce. Párkrát jsem se o to už pokusil, ale vždycky to skončilo přesunem k jinému tématu. Chtěl bych jí pozvat na večeři. Když jsem to řekl kámošům, vysmáli se mi do obličeje. Pokud je prý tak krásná, jak říkám, nikam s ubožákem jako já, nepůjde. Ale žijeme jen jednou a já bych si do smrti vyčítal, že jsem to ani nezkusil.
Po další půl hodině přemlouvání sebe samého, abych se konečně zvedl a šel se jí zeptat, do obchodu přichází její bývalý přítel. A sakra. Už několikrát ji obtěžoval. Rose mi to všechno říkala. Sleduje ji. Nechává vzkazy. Neustále jí volá a to si už změnila číslo, ale podařilo se jí udržet v tajnosti místo, kde pracuje, teda alespoň do dnes. Chytl ji za paži a odvedl od snoubenců, kteří si právě něco prohlíželi v katalogu. Lekla se ho. Něco na ni řve a Rose se od něj snaží odtáhnout, jenže na to je moc slabá.
Vrážím mezi ně a odtahuju ho od Rose. Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Prostě jsem nepřemýšlel a vyletěl za ní.
"Hej, klid." říkám mu a on pořád sleduje Rose. Kdyby mělo dojít k bitce, tak prohraju na plné čáře. Je asi o dvě hlavy vyšší a desetkrát tak silnější než já. Ale vypadá to, že se nic nestane, začíná od nás ustupovat.
"Ne…ne, ne." opakuje a s vykulenýma očima hledí na Rose.
"Už je mezi námi konec! Pochop to! Já už tě nemiluju!" řve na něj Rose.
Stojím kousek vedle ní a cítím, jak je vystrašená.
"Ne!" křičí ten kluk "Takhle to neskončí!"
Z bundy vytahuje pistol a míří s ní na Rose. Okamžitě stojím před ní, slyším dva výstřely a pak jen… jako kdybych slyšel výdech každého člověka v této budově. Všechny lidi, co se výdechem ujišťují, že to nebyli právě oni, koho střelili. Ale byl jsem to já. Cítím tlak na hrudi, podlamují se mi kolena.
"Né!" slyším křičet Rose.
Padám dozadu, ale Rose mě chytla. Její bývalý přítel zatím někam utekl.
"Volejte záchranku!" rozkazuje jediným dvěma zákazníkům.
Takhle blízko jsem jí nikdy nebyl. Drží mě v náručí. Tvář mám kousek od té její.
"Ne, ne, ne, ne, ne, budeš v pořádku! Slyšíš!?" vysvětluje mi a pravou rukou se snaží zastavit krvácení na mém hrudníku, které mi nestojí ani za jediný pohled, nezajímá mě to, když jsem jí tak blízko. Dívám se jenom na ni. Nemůžu tomu uvěřit, ale na tom už nezáleží. Dlaň jí pokládám na tvář. Takhle jsem se jí chtěl vždycky dotknout.
Je tak krásná. Koukám jí do očí a najednou z nich vidím padat slzy.
"Tohle mi nemůžeš udělat." čelem se dotýká mého čela a zavírá oči, pomalu se nadechuje "Miluju tě." tiše vzlykne a já vůbec netuším, jak se mám cítit.
Jsem naprosto nadšený, usmívám se, ale zároveň se cítím mizerně, protože budu za pár minut mrtvý.
"Hej." koukám na ni naštvaně "To jsem měl říct já." usměju se "To já tě miluju."
Směje se mi a začíná mě líbat. Najednou je všechno pryč. Celý svět je mimo. Jsem jenom já a ona. Teď mi nezáleží na tom, jestli umírám nebo jsem živý, protože tenhle okamžik je věčný.
Kousíček se od ní odtahuju a lapám po posledním dechu.
"A přísahám ti," nemůžu dýchat, zhoršuje se to, ale přesto se usměju "že…"
"pššš…" šeptá mi do ucha, ale já ji to musím říct, protože vím, že už tady za pár vteřin nebudu.
"že tě budu milovat už navěky."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama