Lucid Dream

18. září 2016 v 12:58 | writingforsomeone |  Povídky

Ani nevím, jak mě tohle napadlo. Ještě na začátku prázdnin jsem jela autem do kina a prostě mě to trklo :D Tady jsem se vyblbla :D Jsou tam všechny šílenosti co mě napadly a budu moc ráda, když to alespoň někdo dočte do konce :D ve Wordu to mělo osm stránek, takže... no, snad se bude líbit. :D



"Tak co? Jdeš do toho?" ptá se mě Greg sedící naproti
Nevidím mu do očí, ty světýlka všude okolo se mu odráží v brýlích. Greg byl vždycky tlouštík, ale teď se už opravdu začíná podobat kuličce. Málem jsem umřel smíchy, když měl v těláku válet sudy, vážně vypadal jako opravdový sud.
"Říkám ti, že…"
Greg i James se ke mně nahnuli přes lepkavý stůl od rozlitého pití.
"Klidně, já na tohle nevěřím." řval jsem jim do uší, aby mě slyšeli přes hlasitou hudbu tady v klubu. Oproti ostatním pátkům, je tady dneska hodně lidí. Asi se všichni dozvěděli o tom pití.
"Hele Henry, já vím, že se s tebou rozešla." řve na mě James a hledí mi do očí "Ale tohle není sranda. Víš, co se může stát?"
Jak o tom ví? Rozešli jsme se teprve před čtyřmi hodinami. Ona to snad dala na facebook. Přihlašuju se a zjišťuju to, co jsem nechtěl vědět. Ta kráva tam napsala celou slohovku o tom, jak jsme se rozešli. Proč? Vždyť… moment, co? Čtu si to a nemůžu z toho dýchat. Udělala ze mě toho nejhoršího člověka na světě, úplného sobce a nevděčného hajzla, co jí nechtěl nic dovolit.
"Henry…" James si přisedl vedle mě "Henry, to bude v pohodě. Je to kráva."
Nevím, co to má znamenat. Nechápu to. Já ji miloval, byli jsme spolu pořád. Všechno jsem jí kupoval. Dělal jsem cokoliv, co si přála. Byli jsme šťastní. Sakra. První holka, o kterou mám opravdu zájem, se mi odvděčí takhle.
"Musím na vzduch." říkám
Zvedám se a oni taky.
"Sám!" křičím
Ani jsem se neotočil, abych viděl jejich zmatené výrazy. Ztratil jsem se jim z dohledu a zastavil se u baru. Já to udělám. Udělám to. Nemám co ztratit. Proč bych to nemohl zkusit? Stejně na ty žvásty, co se o tom povídají, nevěřím. Je to přece jen pití. Prolétlo mi hlavou.
Čekám na barmanku, která se mi právě začala věnovat.
"Dream of Life." řvu na ni
Vypadá trochu vyděšeně. Ukazuje mi, že mám jít za ní. Obcházím bar a vidím všechno z jiného pohledu. Tak takhle nás vidí barmani.
"Jak ses o tom dozvěděl? Tohle tady napsané nikde nemáme. Nevím, kde jsi to…" na rameno jí klepe další barman, který přišel z menšího skladu, kam neustále odcházel a vracel se zpět
"Nech to na mě." žádá a ona odchází
Ten chlap se zvláštně usmívá. Mám z něj nepříjemný pocit.
"Víš, co to je?" ptá se
"Jasně, že vím. Prostě mi to nalej."
Otáčí se a začíná to připravovat.
Co když je pravda to, co se o tom říká? Ne, není. Jsou to hlouposti. Vráží mi do ruky malou skleničku, která vypadá jako obyčejný panák vodky.
"To je ono?" divím se
"A co jsi čekal? Chceš do toho deštníček, nebo co?" uchechtl jsem se, ale mu to moc vtipné nepřipadalo "Hele." bere si mě stranou, aby nemusel tak křičet "Vypij to o půlnoci" mrkl na hodinky "Což je za tři minuty. První najdi Hadaře, ten tě pak už navede. A až bude zlato všude, uteč za rudým měsícem."
Hned, jak mi dořekl ty hlouposti, musel odběhnout k baru a já se vrátil zpátky ke stolu. Zbývala minuta a půl.
"Henry, jsi v pohodě?" zeptal se mě Greg a James
"Jo, v poho." sedl jsem si na moje místo
Oba se najednou začali smát.
"Co je?" zeptal jsem se
"Vole, proč v tom máš ten deštníček?"
Toho paraplíčka jsem si všiml až teď. Ani nevím, kdy se tam objevil. Opatrně ho vytahuju a házím Jamesovi, který si ho dává za ucho.
"To je ono. Dream of Life."
Oběma zmizel úsměv z tváře. Zbývalo už jen pár vteřin.
"Vážně to je ono? Vypadá to jako… vodka." odvětil James
"Jo, ale vodka nestojí pět stovek."
Ani nevím, kdy jsem zaplatil.
Je čas. Házím to do sebe. Chutná to jako voda. Ježiši. Dal jsem pět stovek za jeden lok vody.
"Tak co? Jdeš do toho?" ptá se mě Greg
"Cože?" nechápu co to mele "Vždyť jsem to právě udělal."
"Říkám ti, že…" slyším někoho mluvit vedle mě
Otáčím se a vidím sám sebe. Greg s Jamesem se k mému druhému já naklánějí a on jim něco řve do uší. Vstávám a pomalu odcházím od stolu. Tak počkat. Tohle se už jednou stalo.
"Hele. Henry já vím, že se s tebou rozešla." říká James
To není možné. Že by to byla pravda? Co když je pravdivé to, co se o tom pití říká?
Rozhlídl jsem se kolem. U vedlejšího stolu stojí vysoký, starší muž oblečený v kvádru, kouřící doutník. Je zvláštní. Nezapadá sem.
"Vy jste Hadař?" zeptal jsem se
Po nohou mi začalo něco nepříjemně rychle lézt a já mám ten nepříjemný pocit, že to jsou hadi.
"A myslíš, že jsem?" vydechl mi kouř do tváře
Mým tělem projel strach. Neovládal jsem svůj dech ani mysl. Dva hadi se mi právě plazili po těle. Na zádech a na břichu.
"To ne. Tohle není pravda. Tohle není skutečné." šeptal jsem si pro sebe se zavřenýma očima "Děje se to jenom v mojí hlavě."
"Přesně, jenom v tvojí hlavě, ale to neznamená, že ti nemůžu vzít život."
Otevřel jsem oči.
"Vzpomeň si." pokračoval "Co jsi slyšel? Slyšel jsi, že můžeš dostat to, co si přeješ, že můžeš dostat odpovědi, které potřebuješ, smysl života, naději na lepší zítřek, vyléčit se z nemoci, tvůj osud, ale za jakou cenu?" povytáhl obočí "Můžeš taky zemřít."
Jeden had se mi už plazil kolem krku a pomalu mě dusil. Druhý se zabydlel na mé levé paži. Když už jsem si myslel, že se zastavili a nic se nedělo, začali po mě lézt další dva hadi.
"Co mám udělat?" vyslovil jsem přiškrceně
"Je to velice jednoduché." usmál se "Splň úkol a budeš žít, pokud ne, čeká tě něco horšího."
Všichni hadi najednou začali mizet a já se mohl konečně pořádně nadechnout.
Pane bože. Je to skutečné. Opravdu se to děje. Není to možné, ale je to tak.
Muž přede mnou už dobrých pár minut nepromluvil ani slovo. Myslím, že čeká, až se s tím smířím.
"Co mám udělat?" ptám se sebevědomě
Usmál se sám pro sebe.
"Vidíš támhle tu dívku?"
Ukazuje prstem k baru, u kterého sedí jenom kluci a jedna holka v mikině a slaměném klobouku. Vůbec se nedivím, že tam je sama, i odtud vypadá dost divně.
"Ano." odpovídám "A co je můj úkol?"
"Běž za ní! A… sbal ji!" přikazuje mi
Ehmm… dobře, ale myslel jsem, že budu mít náročnější úkoly, než balit v baru osamělé holky. Otáčím se a pomalu se k ní přibližuju.
"Ahoj." sedám si vedle ní na místo, které mi někdo s radostí uvolnil
Obrátila ke mně hlavu a já si všiml, že si ke svému oblečení nezapomněla vzít ještě sluneční brýle a na pravou ruku zimní rukavici.
"Ahoj." odpověděla, ale neznělo to moc nadšeně
Čekal jsem od ní trochu větší radost, když si jí konečně všiml nějaký kluk.
"Proč máš na ruce tu rukavici?"
Chvilku váhá. Přemýšlí, jak má odpovědět, a já z ní mám pocit, že asi za chvilku uteče.
"Kdybych si jí sundala, odešel bys." říká smutně
"Neodešel."
"Ale ano, odešel. Všichni kluci odešli."
"Já neodejdu, přísahám."
Pořád nevypadá, že jsem jí přesvědčil, ale začala si sundávat rukavici.
Po chvilce, už rukavice zmizela a já poznal to, čeho se všichni tak lekli. Její dlaň byla jenom kostra. Žádná kůže, žádné svaly, nic. Byly to jenom pohromadě držící kostičky, které se dokázaly pohybovat stejně jako dlaň.
"Páni." nevím, co na to říct
Myslím, že můj výraz mluvil za vše. Nedokázal jsem se ani pohnout. Můj mozek to nezvládl pochopit.
"Jak…jak se ti to stalo?" vykoktal jsem
"To ty."
"Já? Vždyť já tě ani neznám."
"Ale ano znáš, podívej."
Sundává si mikinu. Celá její pravá ruka je jen kostra. V rameni má vedle sebe do kosti zatlučené tři rezavé hřebíky.
"Já to ale pořád nechápu."
Odhazuje klobouk. Po celé vlasové pokožce má zatlučené různé hřebíky. Dlouhé, krátké, hliníkové, rezavé, kované. Všechny hřebíky co existují, ji splývají ve hnědých dlouhých vlasech.
Tahle žena je neuvěřitelná. Ani když sedí vedle mě, nevěřím tomu, co vidím. Zbývá už jenom poslední otázka: Co se skrývá v jejích očích?
Opatrně jí oběma rukama sundávám černé neprůhledné brýle. Když to vidím, vzpomínám si. V očích má jenom bělmo. Bělmo, ve kterém je vytetovaný jednoduchý obrázek oka. Vypadá to děsivě.
"Myslel jsem, že neexistuješ."
Usmála se.
"Já přece existuju… v tvé hlavě."
Má pravdu. Kdysi byla v mé hlavě pořád, jenom jsem na ni zapomněl. Když jsem byl malý, brácha mě strašil, že si pro mě v noci přijde zohavená holka. Stejně znetvořená, jako dívka vedle mě.
"Ale vždyť nejsi taková, jakou jsem si tě představoval. A jelikož jsme v mé hlavě, čekal bych, že se budeš chovat, tak jako kdysi, když jsem byl malý."
Vždycky jsem si myslel, že je agresivní a že každého na potkání zmrzačí, že je nesmrtelná a krade hračky.
"Ale ty se taky nechováš jako kdysi, i když jsme v tvojí hlavě."
"Hmm… máš pravdu. A kdo jsi? Jsi vzpomínka?"
"Ne, jsem myšlenka. Kdybych byla vzpomínka, chovala bych se tak, jak sis mě představoval."
"Aha…"
Potřebuju vteřinku, abych to všechno pochopil. Zmateně zírám do blba, ale ona se směje.
"Co je?" ptám se
"To já nevím." hihňá se
Teď mi to došlo. Ona je jenom v mém podvědomí, ale jelikož jsem si to uvědomil, tak už není. Je moje mysl, kterou dokážu ovládat a přimět ji, aby se do mě zamilovala. Tahle myšlenka mi probleskla hlavou a ani jsem si to nestihl uvědomit, když mě začala líbat.
Je to hodně divný, líbat se s příšerou, která mě strašila, když jsem byl malý. A ona mě teď miluje, což je ještě divnější. Musíš najít dívku v černém, ona ti už ukáže cestu. Slyším její hlas v mojí hlavě, když najednou zmizela. Rozplynula se v popel, který teď poletuje kolem mě.
Jsem zmatený, ale možná je to dobře. Možná se mám prostě nechat vést tímto světem. Byl jsem opilý, ale teď už se tak necítím. Je to jako ve snu. Jako sen, který nemůžu ovládat.
Rozhlížím se kolem, jenže nikde nevidím dívku v černém, ale je mi to jedno. Nechávám se vést hudbou a jdu na taneční parket. To je to, co chci právě dělat.
Asi dalších dvacet minut tančím s ostatníma na hudbu, která mě ovládá, a nějak jsem se dostal k dívce v černém. Je přímo přede mnou, tančíme spolu. Má na sobě černé oblečení, černé doplňky se cvočkama kolem krku a rukou, její oči jsou hodně zvýrazněné černými stíny a vlasy má černé jako noc.
Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem ji našel. Hodně holek je tu oblečených v černém, ale nikdy nejsou celé v černém, vždy se u nich objevuje i jiná barva. Ale tahle byla ta pravá. Přitáhla si mě k sobě blíž, aby mi mohla něco říct.
"Ukážu ti, jak vidím svět já."
Hlasitě se zasmála a zmizela. Jednou jsem mrkl a byla pryč. Ale všechno vypadalo stejně. Zdálo se, že se nic nezměnilo. Najednou do mě začali všichni vrážet a ani si to neuvědomovali. Smáli se, dál se bavili. Ale když jsem se jim chtěl podívat do očí, nemohl jsem. Měli kolem nich zavázaný šátek prosáklý krví. Vypadalo to děsivě. Jakoby neměli oči.
Tohle je hrozný. Odcházím si sednout, ale každý kdo sedí, pláče. Nechápu to. Nic se jim neděje, proč všichni brečí? Přicházím k neznámé dívce, klepe se, vypadá, jako kdyby mrzla.
"Co se stalo?" ptám se
Pomalu ke mně otáčí hlavu. Má okoralé rty a od úst jí stoupá pára.
"Všechno co vidím, je děsivé." pomalu se nadechuje "Když mám otevřené oči, nic není správně, všechno je..." kouká do prostoru, myslím, že zapomněla, co chce vlastně říct "Všechno je mrtvé."
Má zakalené oči. Vypadají zvláštně. Jako by v nich měla mlhu.
"Tak se nedívej."
"Ale já se bojím."
Pousmál jsem se.
"A čeho?"
Ledovou rukou mi ukázala směrem k hloučku lidí v kruhu, nešlo vidět, co se tam děje. Protáhl jsem se mezi nimi. Všichni brečí. Chci vědět, čeho se bála.
U stolu sedí nějaký kluk a okolo něj je spousta lidí, kteří ho silně drží. Vypadá to, že se tu něco připravuje.
Přichází k němu barman. Ten, který mi nalil Dream of Life. Na stůl pokládá šátek. Do ruky bere nůž a ten chlapec se rozbrečel tak moc, až nemohl dýchat. Lapal po dechu, když mu barman začal vyřezávat oči. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Když měl jedno oko venku, přestal tak moc brečet. Už mohl dýchat, a když už oči neměl, začal se smát. Po tvářích mu stékala krev, ale on se smál. Barman mu kolem hlavy obvázal šátek. Neměl oči, ale vypadal šťastně. Byl šťastný.
Nevím, co jsem si o tom měl myslet. Nerozumím tomu. Všichni okolo se obrátili ke mně.
"Pomůžeme ti dostat se ven." řekli jednohlasně
Bez rozmýšlení jsem začal utíkat pryč. První co mě napadlo bylo to, že mi chtějí taky vřezat oči. Hlavně jsem chtěl být od nich pryč, ale pak mi to došlo. Já odtud nemůžu utéct. Není to tak jednoduché. Věci se okolo ještě nezačaly měnit ve zlato.
Zůstal jsem stát. Já se tam ale neodvážím vrátit. Nevím, co dělat. Zhluboka dýchám. Nějací lidi mě chytili za ruce a odvedli zpátky. Teď sedím na stejném místě, jako ten kluk, kterému vypíchli oči. Zachvátila mě panika. Všechno se děje nějak moc rychle. Nechci, aby to dělali, ale jinak se nedostanu zpátky. Jinak tady umřu.
Přichází barman, vytahuje šátek a nůž. Vím, co bude následovat. Začal jsem vyšilovat. Snažil jsem se jim vyprostit, ale marně. Kolem je hodně lidí, kteří mě drží. Někdo mi pevně chytl hlavu a v ten okamžik jsem si uvědomil, že se už nevyprostím. Jediné co můžu dělat je zhluboka dýchat a to je taky to, na co se právě soustředím. Pevně jsem zavřel oči a najednou jsem ucítil bolest, ale to už jsem oko neměl. Šlo to rychle, tak rychle, že jsem si to ani neuvědomil.
Cítil jsem to, ten volný prostor v mé hlavě, který se tam náhle objevil. Za necelou vteřinu, jsem ucítil tlak i v druhém oku, ale to už jsem měl zrak zpátky.
Viděl jsem, ale stejně jsem si zakrýval oči, kvůli bolesti, která už stejnak zmizela. Opět jsem stál na tanečním parketě před dívkou v černém. Vystrašeně na mě koukala, ale zároveň překvapeně, možná proto, že z tohohle úkolu se moc lidí nevrátilo. Ještě jsem popadal dech. Všichni kolem nás tančili, ale my jsme stáli naproti sobě a zírali na sebe.
"Už ti rozumím." zašeptal jsem
Ona se malinko pousmála a zmizela. Stejně jako dívka u baru, se rozplynula v popel. Bylo to, jako bych ji vysvobodil, je pryč. Ale co teď? Nedala mi indicie.
Jdu se podívat k baru, ale nic zajímavého se tu neděje, ani když se rozhlídnu okolo, tak všechno vypadá normálně, teda až na… tohle.
Kolem mě právě prošla holka ze skla. Byla ze skla. A já asi vím, kdo to je. Když jsem byl ještě malý, hrával jsem si v obýváku, kde měla máma svoji sbírku různých skleněných postaviček. Tahle byla největší, byla vystavená na skříni, odkud na mě koukala. Pořád jsem měl pocit, že mě sleduje. A jednou mě napadlo si ji prohlídnout z blízka. Po židlích jsem vylezl nahoru a sletěl jsem i se skleněnou sochou. Roztříštila se na milion kousíčků a já tehdy ztratil hodně krve, ale přežil jsem to, což se o nebožce sošce říct nedá. Máma z toho byla hodně smutná, byl to její nejoblíbenější kousek.
Neváhám moc dlouho, vím jistě, že mám jít za ní. Vidím ji, je kousek ode mě, ale pořád se vzdaluje. Za pár minut už mi přijde nemožné se ji někdy dotknout. Je nadosah, ale přitom pořád tak daleko. Je to stejné, jako když jsem byl malý. Připadala mi blízko, ale ve skutečnosti byla daleko.
Bojím se ji ztratit, ale ona pořád pobíhá po prostoru. V jednu chvíli je u baru, poté u DJ a pak na tanečním parketě. Začínám z toho být zoufalý, tu dívku nemůžu nikdy chytit. Nezbývá mi nic jiného, než za ni bezcílně běhat pořád dokola.
Asi po půl hodině běhání, jsem si uvědomil jednu strašně stupidní věc, která mě mohla napadnout hned. Ona v tom má systém. Jde k baru, pak k DJ a následuje taneční parket, ale poté to za sebou nejde stejně. Pak jde zpět k DJ, odkud proklouzne zase na parket a poté k baru. Následuje obchůzka tanečního parketu a jde zase za DJ, na taneční parket a pak k baru a takhle to pokračuje pořád dokola.
Právě za ní běžím při obcházení tanečního parketu, což dělá už asi po padesáté. Teď už se můžu jít v klidu vydýchat k baru, kde si na ní počkám, jelikož vím, že teď půjde za DJ, na taneční parket a pak mi padne do náruče.
Z posledních sil si sedám na vysokou barovou židli. Dalo mi práci se tam vyškrábat. Vydýchávám a čekám na ni. Mám konečně chvilku klidu. Uvažuju, jestli to vůbec zvládnu. Zdá se mi, jako by to šlo všechno samo. Nikdy nemám moc času na rozmyšlení. Tohle je jediný okamžik, kdy si můžu odpočinout. Uvolňuju se, ale všímám si, že se hned vedle mě objevila dívka ze skla.
Pohotově zvedám unavenou ruku a na poslední chvilku jsem se ji stihl dotknout na levém rameni. Otočila se tak rychle, že by to v reálném světě nebylo možné. Upřeně na mě hleděla. Tak provinile, jako by mi nikdy neodpustila, co jsem jí provedl.
"Jen si zkus spadnout tak tvrdě, jako já!" zakřičela na mě hlubokým hlasem
Hned, co to dořekla, vybuchla. Ano… vybuchla. Roztříštila se na miliardu malinkých střepů přesně, jako kdysi. Pořezalo mi to skoro celé tělo, i obličej, ale oči jsou v pořádku. Nesnesitelně to štípe, ale to je teď to nejmenší, co mě trápí.
Najednou jsem se objevil na stropě. Bylo to, jako kdyby se otočila gravitace. Ležím na stropě, ale pro mě to je jako podlaha. Přijde mi, že ostatní tancují na stropě, což je vlastně podlaha. Zvláštní, ale krom toho se nic jiného neděje. Tam nahoře, tedy dole je všechno v pořádku, nic nezvyklého se neobjevuje. To jen do té doby, než mi po obličeji začaly stékat kapky krve.
Z podlahy padala neuvěřitelnou rychlostí spousta krve. Za okamžik už proud krve byl tak silný, že jsem nemohl ani chodit. Bylo to šílené. Krev mi dosahovala nad kolena. Snažil jsem se dostat pod lustr, abych se schoval, ale k ničemu mi to nebylo. Krev mě tlačila co nejníže ke stropu, kde už jsem se topil v litrech krve. První mě napadlo, jak je to strašně nechutné. Jsem celý ponořený v krvi. V něčí krvi! Ale po pár vteřinách už jsem se dusil, tak moc, že nešlo myslet na nic. Jen na přežití. Instinkt mě vedl nad hladinu pro kyslík, ale fyzicky jsem se tam nemohl dostat. Byl jsem ztracený v temnotě. Není to jako voda. Pod vodou otevřu oči a vidím rozmazaně. Když otevřu oči pod padesáti litry krve, tak nevidím nic. Existuje tu jen tma a ticho, které mi říkají, že nad hladinu se už nedostanu.
V tom mnou protekl vztek. Nedostal jsem se tak daleko, abych umřel v bazénu krve. Nohama jsem se odrazil silou, o které ani nevím, že ji mám. Nikdy jsem nebyl tak odhodlaný, jako teď. Budu bojovat! Zvládnu to!
Dostal jsem se nad hladinu. Dýchal jsem. Konečně jsem dýchal. Ani nevím, co se to dělo. Nic jsem si neuvědomoval. Šlo jedině o nádech a výdech. Znovu jsem otevřel oči. Musel jsem mrknout tak milionkrát, než jsem začal zase vidět. Neustále jsem pohledem kolem sebe někoho hledal. Kohokoliv, kdo by mi pomohl, ale nikdo tu nebyl.
Ucítil jsem změnu gravitace a padal jsem zpátky na zem i se spoustou rudé krve. Dopad byl silný, tak silný, že jsem přestal slyšet. V uších mi začalo pískat. Za necelou vteřinu na všechny dopadla krev. Myslel jsem, že začnou vyvádět. Že někteří začnou panikařit a někteří budou v šoku, ale nic z toho se nestalo, protože se zastavili. Všechno se zastavilo. Hudba přestala hrát, lidé ztuhli jako sochy a i střepy rozbité skleničky padající ze stolu se zastavily ve vzduchu.
Mám teď zvláštní pocit klidu. Je to kouzelné. Jako by se zastavil čas a jenom já se mohl pohybovat. Z otevřených dveří skladu za barem vysvitlo světlo zapadajícího slunce. Jsou odtud slyšet vycházet zvuky zvonkohry. Je to tak uklidňující, i přes to, že jsem pořezaný a všechno v této místnosti včetně mě je pokryto krví. Tohle je nádherné.
Snažím se tam dokulhat, po pádu nemůžu došlápnout na pravou nohu. Uvnitř, u malého kulatého stolku sedí na nízké židličce stará žena s dlouhými, šedými vlasy spletenými do copu. Má zavřené oči a ruce položené na stole. Kolem ní v kruhu proletují sluneční paprsky, které připomínají zlato.
"Zvládl jsi to. Jsi jeden z mála." říká se zavřenýma očima
Nenapadá mě nic, co bych mohl říct. Ani nevím, jestli by se v takových chvílích něco vůbec říkat mělo.
"Posaď se."
Metr přede mnou se objevila stejná židlička, na které sedí ona. Sleduju tu zvláštní ženu, je až neuvěřitelné, jak klidný a zároveň zvláštní pocit ve mně vyvolává. Pomalu otvírá oči.
"Řekni mi. Proč ses tak rozhodl? Co jsi chtěl vědět, nebo získat i za cenu své smrti?" ptá se potichu
Co teď? Nemůžu přece říct, že nic nechci, když už jsem si tím vším prošel. Ale pravdou je, že jsem to vlastně udělal jen tak, pro nic za nic. Což by bylo docela hloupé ji odpovědět.
"Můžeš vědět cokoliv." říká "Můžeš dostat cokoliv."
Teď by mi celkem postačila obyčejná voda, mám strašnou žízeň.
"Hmm…" přemýšlím " Chtěl bych… chtěl bych vidět svoji budoucnost."
Já myslím, že to je dobrý nápad. Nikdo jiný mi budoucnost neukáže. Na stole se objevila křišťálová koule uvnitř rušená malinkými bublinkami vzduchu pomalinku narážejících do sebe. Nakláním se k ní a ona mě vtáhla dovnitř. Nečekal jsem to. Objevil jsem se v něčím domě, ale v hlavě stále slyším uklidňující zvuky zvonkohry.
Je to krásný dům, luxusně zařízený a prostorný. Pomalu si ho procházím a cestou jsem narazil na zrcadlo. Vypadám jako z hororu, moje tělo je celé pokryté krví, přes kterou jdou vidět řezné rány, a k tomu ještě kulhám.
Někdo přišel do kuchyně. Pomalu se tam přemisťuju. Z poza rohu sleduju nějakou ženu, která vykládá nákup. Je krásná, má modré oči a tmavé vlasy přebarvené na blond. Jde vidět, jak jí barva odrůstá. Může jí být něco málo přes třicet.
Do kuchyně druhými dveřmi přišel nějaký muž. A já naprosto zkameněl, když jsem si uvědomil, že jsem to já. Jsem to já, akorát o několik let starší. Pomáhám jí vybalovat nákup, oba se spolu smějeme. O něčem se baví, ale já jim nerozumím. Slyším je, jako bych byl pod vodou. Políbil jsem ji na tvář, když se otočila pro další věci a poté se zasmála. Na rukou máme prsteny, je to moje manželka.
Nevím, co si o tom mám myslet. Tohle je moje budoucnost? Budu mít luxusní dům a krásnou ženu? To je nad moje očekávání. Najednou jsem se objevil opět v místnosti se starou ženou. Jsem šťastný, vím, že budu mít dům a ženu, teda alespoň do mých třiceti.
Začínám se smát a ta žena zavírá pomalu oči. Asi vteřinu poté to uklidňující ticho naruší pád něčeho silného ve vedlejší místnosti. Zlaté světlo kolem ženy zmizelo a já odcházím zpět do baru, kde začala opět hrát elektro hudba, které mám po dnešním zážitku už plné zuby. Je to jinak, ta hudba je jiná, měl bych slyšet i jiné zvuky, jako třeba ostatní lidi, nebo padající skeničky, ale já slyším jenom tu hudbu, jako bych měl na hlavě sluchátka. Řve mi to do uší a jediné co chci je, aby to ztichlo. Tohle se nedá vydržet, takhle hlasitě jsem hudbu nikdy neslyšel. Zavírám oči a rukama si zakrývám uši, ale je mi to k ničemu. Hudba se stále zesiluje.
Na chvilku jsem otevřel oči a všiml si, že je ze zlata polovina místnosti i věcí a lidí v ní. Ve zlato se všechno mění strašně rychle a mě hlasitá hudba zabíjí mozek. Snažím se utíkat pryč. Rukama si stále zakrývám uši a odcházím ven, ale není tu cesta, kterou jsem přišel. Je tu více chodeb, uvnitř jsou různě vymalované. Je tu bílá, oranžová, purpurová a … Ta hudba je stále hlasitější. Nemůžu myslet. Křičím, snažím se přeřvat tu melodii, abych věděl, jestli ještě stále nejsem v realitě. Nic neslyším. Jako bych neměl hlas.
Křičím dál a snažím se myslet. Musím myslet. Ještě je tu Rudá. To mi přece říkal ten barman, že mám jít za rudým měsícem. Okamžitě vcházím do chodby, ale proti mně jde najednou moc lidí. Snažím se mezi nimi projít. Prorvat se jimi. Topím se v davu, za chvilku mi dojde vzduch. Nakonec jsem se mezi nimi procpal.
Vidím dveře. Opravdu vidím dveře, kterými jsem se sem dostal, ještě, předtím než jsem vypil Dream of Life, ještě když jsem byl v realitě. Jsem pár metrů před nimi, ale hudba je nesnesitelná. Křičím, ale neslyším nic jiného než elektroniku. Klekl jsem si na kolena, už z toho ani nemůžu dýchat. Ale jsem tak blízko. Přece to nevzdám před koncem! Dostávám na sebe vztek! Řvu, jak nejhlasitěji můžu, vstávám a vycházím ven.
Ticho. Tak krásné ticho, kterému ani nedokážu uvěřit, že vůbec existuje. Je tu rudý měsíc. Našel jsem ho. Našel jsem poslední věc, jakou jsem najít měl. A teď. Teď když už je konečně po všem, si můžu odpočinout.
Podlamují se mi kolena a padám na zem. Je mi to jedno, že je nechutně špinavá, potřebuju nutně uvolnit celé tělo, teprve až když se mi to podařilo. Až když jsem se uvolnil, jsem si uvědomil, že měsíc už není rudý. Je to jen normální měsíc, který mi v noci svítí do okna, a já kvůli něj nemůžu spát.
Taky si uvědomuju, že se kolem mě objevili lidé, které jsem předtím neviděl. Greg i James jsou vedle mě v kruhu spolu s ostatními lidmi, které neznám. Všichni na mě zírají.
Je po všem. Jsem zpátky. Opatrně se zvedám a prohlížím se. Po rukou i po obličeji mám škrábance, taky cítím, že mi z očí ještě před chvílí tekly slzy. Mám zalehnuto v uších a kulhám, ale krev na sobě nemám. Rozdýchávám to a jdu si sednout na patník. Všichni mě beze slova následují. Greg a James si sedli vedle mě a ostatní si stoupli tak abych na ně viděl.
"Tak… Co jsem dělal?" ptám se a všem se ulevilo
"Díky bohu. Konečně jsi zpátky. My jsme se fakt báli." objímá mě Greg.
Bože můj. To je cíťa, jak ten mi dokáže lézt na nervy.
"Gregu! Jsou tu lidi." připomínám mu naštvaně
"Jo promiň" pouští mě
Teď když už ostatní ví, že jsem při vědomí a už pro ně nebudu tak zajímavý, odchází si po svých. Jeden z nich mi dal napít. Zhltl jsem to celé, až pak jsem si uvědomil, že bych to asi dělat neměl, ale nic mi neřekl a nakonec jako každý odešel. Zbyli jsme tu jen my tři.
"Takže co jsem dělal? Nebo mi to neřeknete?" ptám se znova
Tentokrát se ptám spíš Jamese, u něj je větší šance, že mě neobejme.
"No… nabaloval jsi u baru neviditelnou holku, pak jsi měl něco jako astmatický záchvat, brčel jsi u toho a zároveň se smál, pak jsi asi půl hodiny běhal dokola a vrážel do lidí, kterým jsme pořád museli vysvětlovat, že nejsi mentálně v pořádku, pak jsi pořád vstával a padal na zem, z ničeho nic jsi začal řvát, ale opravdu hodně a taky jsi chtěl znát svoji budoucnost… Celkem zajímavý večer."
Hluboce vydechuju. Asi jsem tam udělal pořádnou ostudu. Všichni ze mě měli určitě srandu.
"Už se tam nemusíme vracet, že ne?" ujišťuju se
"Já musím ještě pro oblečení a Greg musí na záchod." řekl James otráveně
Greg se pitomě usmál.
"Já tu počkám. Už se tam nechci vracet." říkám
"Za chvilku jsme zpátky." poplácal mě James po zádech
Oba zmizeli a já tu zůstal sám. Přemýšlím, jak šílené to dneska bylo. Něco takového už asi nikdy nezažiju. Nebral bych to zpátky. Sice mi to nikdo neuvěří, když to budu vyprávět, ale stálo to za to. Už teď vím, jak vypadá moje budoucí žena. Krásná žena. To moc lidí neví. Vím, že se dožiju nejméně do třiceti, taky mě mohlo srazit v pětadvaceti auto a místo luxusního domu bych měl luxusní rakev. Vím, že se jednou budu mít moc dobře, že jednou budu šťastný.
Ale nevím, co těm dvěma tak dlouho trvá. Beztak tam šli ještě pít. Mě se tam opravdu moc nechce.
Čekal jsem ještě dalších patnáct minut, ale oni nikde. Nezbylo mi nic jiného, než jít zpátky za nimi, už jsem venku mrzl.
Procházím dveřmi a s velmi nepříjemným pocitem se vracím zpátky do baru. Neustále se otáčím a rozhlížím se, jestli nejsou někde okolo, jenže je nikde nevidím.
Ve zmatku vrážím do jedné holky, která nesla dvě piva a díky mě si je na sebe rozlila.
"Promiň, neviděl jsem tě…" koukám jí do očí a poznávám ji.
To je ona. To je moje žena.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama