Trest

14. července 2017 v 16:49 | writingforsomeone |  Povídky

Jaké to asi je, zemřít? Jaký to je asi pocit, přestat existovat? Dozvím se to jako poslední ze všech lidí, které jsem znal. Na tomto světě už z mé rodiny, ani známých nikdo nezůstal. Nemám žádný důvod tady pořád být, ale přes to, jsem stále tady.


Rok, možná dva nebo tři, ležím na tomto lůžku. Na vedlejší posteli už v mé přítomnosti zemřelo tolik starých lidí, že je ani nespočítám. Závidím jim. Mám za sebou devadesát šest let života a už dávno vím, že tady nechci být. Tento svět už pro mě není. Jsem sám, nikdo mě nenavštěvuje. Ztrácím pojem o čase, nevím co je za den, ani jaký je rok. Někdy i zapomenu mé vlastní jméno.
Nikdy jsem netušil, že takto skončím. Ani jsem nevěděl, jaké je to utrpení, když tělo doslouží a ostatní se o vás starají a drží při životě. Být odkázán na pomoci druhých byla má noční můra, která se splnila.
Vlastně si myslím, že je to trest. Trest za to, co jsem kdysi provedl a jak jsem se zachoval. Tehdy jsem ještě o životě nic nevěděl, bylo mi šestnáct a jen jsem se strašně moc bál. Ale strach neomlouvá moje činy.
Až teď vím, že byla láskou mého života. A já ji od sebe jednoduše odehnal. Byla tak krásná. Měla dlouhé, hnědé vlasy. Byly jemné a pokaždé, když byla se mnou, si je několikrát rozčesávala. Myslím, že bývala nervózní. Stejně, jako já. Vždycky, když se na mě zadívala a já si toho všiml, začala hned koukat jinam a zapomínala dýchat. Ale nejkrásnější na ní byly její oči, měly zvláštní modrošedou barvu. Dokázal bych se na ni neustále dívat.
Chodívali jsme s přáteli skoro celé léto opékat do lesa. Bydleli jsme na vesnici, takže nás nebylo moc. A ona byla nová. Zrovna se přistěhovali a kamarádka ji přivedla na naše společné místo do lesa. Seděli jsme tam s klukama a čekali na holky, než se začne opékat. Tehdy jsem ji poprvé uviděl. Se všemi se seznámila a já byl až poslední. Koukali jsme si do očí trochu déle, než bylo ve zvyku.
To léto jsem se cítil jinak. Když jsem byl s ní, bylo to, jako kdyby na ničem jiném nezáleželo. A vím, že ona to cítila stejně. Ze začátku bylo všechno dokonalé, s mými přáteli si rozuměla, byla milá a přátelská.
Ke konci léta jsem na týden odjel, a když jsem se vrátil, bylo všechno jinak. Tehdy mi nikdo neřekl, co se vlastně stalo, ale ostatní ji začali nenávidět. Byla pořád stejná, jako když jsem odjížděl, ale oni ji zavrhli. Rozhodl jsem se být s ní, jenže na mě měli přátelé názor pořád stejný. Postupem času jsem zjistil, že se změnili a moji holku začali nenávidět jen tak. Byla hlavním tématem každého jejich rozhovoru. Mluvili o ní hrozně a já na nich viděl, že se už nenudí tak, jako předtím, než přišla. Tehdy jsem nebýval u toho, když ji šikanovali. Přede mnou si jí nevšímali. Mě jenom brečívala na rameni. Nevěděl jsem co dělat, ze začátku se to dalo nějak zvládnout, nějak to přežívat. Ale poté se začínali navážet i do mě. A tehdy jsem udělal osudovou chybu.
Věděl jsem, že se musím rozhodnout. Buď ona, nebo oni. A já si vybral je. Dodnes netuším, co mě k tomu přesně vedlo, asi ten velký strach z toho, že je ztratím. Vím, že bych to nezvládl, kdyby se naváželi i do mě. Znal jsem je od narození, vždy jsme byli přátelé, byli moje jistota. A tak jsem se k mojí holce začal pomalu chovat tak, jak si to nezasloužila.
Předstíral jsem, že jsem jako oni a ona tomu dlouho nechtěla věřit. Začala nám škola a pro ni to bylo jenom horší. Do třídy s námi chodili i lidi z okolních vesnic, doufal jsem, že si tam najde nějaké nové přátelé. Ale to se nestalo. Jak jsme se k ní chovali my, tak začali i ostatní. Myslím, že to bylo proto, že nás byla většina a ostatní se prostě vždy raději přizpůsobili našemu názoru.
Jednu kamarádku si tam ale našla, což pro tu holku nebylo dobré. Začali jsme se k ní chovat taky hrozně, ale myslím, že věděla, do čeho jde.
Asi na konci září se má bývalá dívka objevila před mým domem. Nechtěl jsem s ní mluvit, styděl jsem se za to, jak jsem se před ní choval. Zvonila tak vytrvale, i několik minut v kuse. Rodiče už to nemohli poslouchat, takže mě vyhodili ven, ať s ní promluvím. Vypadala zoufale. Nevydřel jsem se jí dívat celou dobu do očí. Chtěla si se mnou o něčem nutně promluvit, ale já ji nenechal říct ani slovo. Byla mnou zaskočená. Nevím, co se stalo, najednou jsem vybouchl a začal ji nadávat. Vinil jsem ji za to, co se jí dělo. Jako kdyby za to mohla. Jako kdyby chtěla být v těle nenáviděného člověka.
Nic mi na to neřekla, jen v tichosti odešla. Další dny ve škole ztratila svou kamarádku. Ta holka s ní nechtěla promluvit ani slovo. Vypadalo to, že se pohádaly. A tak jsem se celé týdny díval, jak má láska sedí sama v lavici a všichni kolem ji pomlouvají. Stačilo jen, aby seděla ve třídě a už to pro ni bylo špatné. Viděl jsem na ni, jak pomalu hubla a slábla. Přál jsem ji, aby přestoupila na jinou školu, ale neudělala to. Rodičům asi ani neřekla, co se jí dělo.
Na konci listopadu jsem se večer díval z okna. Přemýšlel jsem nad tím, co se všechno stalo. Viděl jsem ji jít směrem do lesa a tehdy to bylo naposledy, kdy jsem ji spatřil. Po dvou dnech ji našli v lese mrtvou. Skočila ze skály.
Když jsem to zjistil, nebyl jsem schopný se nadechnout. Najednou už tady nebyla. Když se zjišťovalo, proč to udělala, vyslýchali policisté každého ve třídě. Já byl poslední. Věděli, že jsme spolu chvilku chodili. Skoro jsem nedokázal dýchat, když jsem o ní měl mluvit a o tom, jak jsem se k ní choval. Na konci výslechu mi řekli něco, co mě ničilo a pronásledovalo celý život. Byla těhotná.
Od její smrti se všechno změnilo. Odešel jsem ze školy i z mé rodné vesnice a zkusil žít ve velkém městě. Za celý svůj život jsem byl ženatý dvakrát a dvakrát to skončilo rozvodem. Děti jsem neměl, ale neustále mě ničí ta myšlenka, že jsem je mít mohl. Poté co zemřela jsem nějak cítil, že jdu v životě špatným směrem a ten správný už pro mě neexistoval. Nemohl jsem to vrátit zpátky.
A teď jenom ležím na posteli. Už několik let jsem neudělal ani jeden krok. Pořád koukám do toho stejného rohu v místnosti a poslouchám tikání hodin na mém nočním stolku. Zasekl jsem se ve stádiu před smrtí. Spousta lidí, kteří tady byli se mnou na tom byli ještě dobře, ale když se jejich stav začal zhoršovat, vypadali jako já. Ti lidé už nejsou na tomto světě. Jenom já jsem stále tady za mé činy. A tuším, že budu ležet ještě dlouho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama