Srpen 2017

Někde v minulosti

26. srpna 2017 v 23:16 | writingforsomeone
Dneska mám pocit, že jsem už zapomněla. Vím, že jsem sama, i když se mi ve dne objevili všichni lidé, které nyní považuju za důležité, až na jednoho. A právě ten člověk byl pro mě kdysi velmi důležitý. Chtěla jsem aby byl důležitý hodně dlouho, abych byla s ním hodně dlouho...ale nežiju v pohádce. Tohle je realita a takto to v opravdovém světě chodí.
Miluju už jen ty vzpomínky, a to jsem si dnes uvědomila. Koukala jsem na ten strom...když jsem se s tím člověkem seznámila, asi o deset metrů dál od nás rostl vysový Dub a v tu nádhernou chvíli jsem se na ten strom jenom na chvilku podívala. Na ty listy, ktré byly z dálky osvětleny oranžovým světlem pouliční lampy. Tehdy pro mě a pro něj existovala pouze ta chvíle, ten jedinečný okamžik. To listí ze stromu už stačilo jednou opadnout a znovu narůst. A teď, ke konci srpna, začíná pomalinku znovu opadávat. A já se až teď smířila s tím, že už se to stejné listí znovu neobjeví, už nikdy nebude stejné.
Když jsem se na ten strom poprvé takto podívala, změnil se mi život. Jelikož jsem i v tu samou chvíli potkala člověka, kterého jsem velice dlouho potkatchtěla. Přinesl mi do života přesně tu změnu na kterou jsem velice dlouho čekala, kterou jsem si hodněkrát v hlavě představovala... ale nevěřila jsem jí. Nevěřila jsem, že je taková změna pro mě, v mé situaci, vůbec možná. Ale stalo se to. Bylo to tak šílené, že jsem si to ani neuvědomila, nevěřila jsem, že se to skutečně děje.
Až po několika měsících, kdy už to dávno skončilo, jsem si uvědomila, že to byl zázrak. Právě na zázrak jsem čekala...a dočkala jsem se. Na mě už tady teď nic nečeká. Vím, že na tomto místě bych už čekala na zázrak zbytečně, ale dokážu už žít i s myšlenkou, že mě nikde už ani žádný zázrak nečeká. Někteří lidé v životě zázrak nikdy nezažili, vím to, jednoho takového znám. Můžu být ráda aspoň za ten jeden. A kdo ví. Možná jich bude víc. Ale... vím, už dlouho vím, že rozhodně na mě nečekají tady, v mém okolí...jelikož tehdy, na mě čekal přímo před nosem, ale znova už tak blízko nebude.
Věřím, že někde, někde ve vesmíru, ve vzpomínkách, v čase, nebo prostě někde...někde ten okamžik stále existuje...třebas jenom v mé hlavě, ale existuje, žije a já, po boku s ním, stále koukám na ty listy osvětlené pouliční lampou.