Jak je důležité říct sbohem?

30. prosince 2017 v 17:20 | writingforsomeone |  Povídky


Přerušované bílé pruhy se v rychlosti pojí v jednu souvislou čáru rozdělující cestu pro neustále někam spěchající lidi, sedící ve svých autech. V jednom z těch aut, sedím i já. Mířím do Kielce po silnici 78 v mém olivově šedém Audi A6. Na čelním skle se pomalinku začínají objevovat malinké kapky padající z šedé oblohy, která se víc a víc zatahuje. Nehraje mi tady ani rádio, vždy se raději soustředím na jízdu. Skoro všichni mě už od začátku cesty předjíždějí, ale nedivím se jim, jezdím moc pomalu. Před chvilkou jsem si ale všimla, že se celou dobu míjím s autem Renault Scenic vínové barvy v levém pruhu. V jednom okamžiku je přede mnou, poté zase hned za mnou.


Naše cesty se ale rozdělují, jelikož blinkrem ukazuju, že budu odbočovat doprava na benzínku. Potřebuju si chvilku odpočinout, protáhnout se a hlavně potřebuju kafe, v tom autě už sedím celou věčnost. Ale po zjištění času, budu muset ten odpočinek docela zkrátit, mám zpoždění. Jako obvykle, za to může ta moje věčná opatrnost. Vylézám z auta a protahuju se za chůze, beru bagety a nějaké pití na cestu, rychle si ještě kupuju kafe a všechno tahám s sebou do auta a vyrážím.
Cesta už je hodně mokrá, ale stejně kolem mě neustále jezdí rychle samí šílenci. Déšť už skoro vymizel, teď jenom mrholí. Po pětadvaceti kilometrech se zastavuju v koloně, před námi se opravuje cesta a ze tří pruhů se stal jen jeden průjezdný. A zrovna deset metrů před vjezdem do jediného volného pruhu stojí za sebou dvě auta, propojená barevnými kabely, aby se jednomu z nich dobila baterie. Nevím, komu přesně to kleklo na tak nevhodném místě, ale auto vzadu je to, které celou dobu jelo se mnou. Před jeho motorem stojí tři lidé, muž se ženou, kteří jsou nejspíše manželé. Vypadají zhruba stejně staří, muž tu ženu právě políbil na tvář a odešel otevřít dveře u místa řidiče. Zřejmě šel něco hledat v přihrádce ve dveřích a ta žena hned odešla za ním. Stojí vedle něj a něco mu říká, zatím co on stále něco hledá v autě. Z jejich příjemné nálady usuzuju, že je auto nezradilo, že to oni pomáhají tomu staršímu muži, který se šel právě posadit za volant své nepojízdné stříbrné Audi A6.
Až teď jsem si všimla, že má ten muž stejné auto jako já a taky až teď jsem si všimla, že obě auta stojí docela daleko od svodidel. Moc dobře na ně nevidím, stojím až ve třetím pruhu, takže na ně koukám ještě přes jednu řadu aut. Ten muž už konečně našel, co hledal, nasazuje sobě a ženě reflexní vestu a výstražný trojúhelník před auta už někdo z nich dal. Všechno by měli mít v pořádku, tedy až na tu obrovskou mezeru, kterou mají od svodidel a tím pádem stojí trochu i ve vedlejším pruhu.
Uběhlo několik minut a provoz se stále pomalu posunoval dál, to ale řidiči menšího kamionu nestačilo. Byl několik metrů za mnou v levém pruhu, takže ho asi nejvíce naštvalo, že kdyby tam ty dvě auta nestály, tak by se z kolony dostal mnohem rychleji. Několik vteřin ještě zuřivě troubil na klakson. Pak už se ale neovládl, přejel výstražný trojúhelník a vjel mezi svodidla a dvě stojící auta. Mladá žena s tím mužem, stojící vedle auta, najednou zmizeli pod koly kamionu, kterého nezastavilo ani zaháknutí za otevřené dveře Renaultu. Řidič kamionu raději silněji sešlápl pedál a zavazející dveře urval. Poté se ještě protáhl vedle stříbrné Audi a už mu nic nebránilo v cestě. Rychle se dostal do průjezdného pruhu a odjížděl pryč.
Najednou se nic nedělo. Ze zatáhnuté oblohy začaly padat velké kapky deště. Viděli to všichni, ale nikdo se neodvážil jít podívat na to místo. Každý člověk sedící v autě byl v šoku. Jedna žena se ale odvážila vyjít ven. Pomalinku se k tomu místu přibližovala a dlaněmi si zakrývala tvář, aby skryla svůj výraz zděšení. Nejspíš stále doufala, že to přežili. Když se na to místo podívala, rychle zavřela oči a otočila se od té hrůzy, kterou právě viděla. Potřebovala se ujistit, že se netrápí.
Otevřela oči a zadívala se do poničeného auta. V jejím výraze byla vidět ještě větší hrůza, než předtím. Pomalu se k autu přibližovala a otevřela zadní dveře, ze kterých vystoupil malý, asi desetiletý kluk. Ta žena ho rychle objala, ale chlapec se ani nepohnul. Z jeho zmateného výrazu jsme všichni pochopili, že viděl, co se stalo jeho rodičům.

Stáli tam v dešti, stáli tam se všemi lidmi schovanými ve svých autech. S lidmi, kteří stále někam spěchají, ale v tuto chvíli na to zapomněli. Nikdo se neodvážil pomalu rozjet auto, aby se dostal o pár centimetrů blíže ke svému cíli. Nikdo najednou nespěchal. Najednou byli všichni, jako ti dva lidé, kteří už nejsou s námi. Nespěchali. Ale nakonec na tom vůbec nezáleželo. Bylo nepodstatné, že jeli opatrně. Pravděpodobně kvůli, svého syna. Syna, kterému ani nestačili říct sbohem.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama